Tintinova dobrodružství

Příběhy belgického novináře mě zastihly pouze v podobě jakéhosi kresleného seriálu, který jsem sledoval jako dítě. I přesto si troufám tvrdit, že se Stevenu Spielbergovi povedlo vystihnout ducha předlohy tak, jak jen to bylo možné. Na druhou stranu si ale položme otázku, jestli to je vždy ku prospěchu věci. Má totiž vůbec smysl adaptovat naivní příběhy z první poloviny 20. století?

Plakát vyobrazující Tintina se svým psím přítelem kráčející po globu.

Plakát k filmu

Jako oživlý komiks působí výsledný produkt bezchybně. Technické zpracování filmu je skvostné. Především pokrok v motion capture zapříčinil, že každá postava působí skutečně jako živoucí bytost, přestože si uchovává znaky dané stylizace. A to by se v čistě hrané verzi jen těžko zdařilo. Bohužel si Tintin zachovává i emocionální rozměr a epický rozmach dětského komiksu, ačkoli se hrdinové zmítají od jedné exotické lokace k druhé. Výsledná podívaná se pak zařazuje vedle posledního Inidiany Jonese, coby sterilní a odtažité dobrodružství.

Bod k dobru: kapitán Haddock, skutečná hlavní postava filmu, je i zde nestydatý ožrala. Jeho zápas s alkoholem lze považovat za jediný exemplář vývoje postavy v tomto díle. A právě scény líčící osud Haddockova předka vystupují z celého filmu jako to nejzajímavější. Nicméně i když John Williams předvádí svůj vysoký standard, lze jen stěží považovat Tintinova dobrodružstí za něco jiného, než nepovedený pokus o zábavu. **